Petr Schejbal: Nečinnost zabíjí

Petr Schejbal: Nečinnost zabíjí

Je zajímavé, že lidé, kteří se často dostávají do mezních situací a musí rozhodovat o životě druhých, mluví a jednají přímo, bez obalu. Asi je to tím, že nemají čas zabývat se zbytečnostmi a „chodit okolo horké kaše“. A takovým způsobem probíhal i rozhovor se zkušeným zdravotnickým záchranářem Petrem Schejbalem. Bavili jsme se „bez obalu“ o jeho zkušenostech při poskytování první pomoci, o tom, co je důležité a co naopak může nejvíc uškodit.

Co byste z pohledu záchranáře poradil zaměstnavatelům pro zajištění kvalitní první pomoci?


Důležitá je prevence, abychom jako záchranáři měli „méně“ práce. Zaměstnavatelé musí pochopit, že školit zaměstnance s kvalitním lektorem, nikoliv prostřednictvím nějakého e-learningu nebo podobného nesmyslu, je pro ně ve výsledku mnohem levnější, výhodnější a efektivnější. Já to vždycky přirovnávám k autoškole. Je to stejné, jako byste se učili řídit auto na počítači, nevěděli, kde se sešlápne spojka, jak se řadí, a vyjeli na silnici. Koledovali byste si o průšvih. A stejné je to u první pomoci. Učit se ji pouze teoreticky je nesmysl.


Kurzů první pomoci je dnes nespočet, stejně tak lektorů. Jak vybrat, kdo by měl první pomoc školit?


Právní definice toho, kdo by měl ve firmách školit, se formulovala někdy v 90. letech, a tak už není v praxi úplně použitelná. Stačí ale používat zdravý rozum. Takže školit by měl vždycky odborník. To znamená zdravotnický záchranář nebo lékař se zkušenostmi z urgentní medicíny. Nejde ale jen o správné tituly. Musí to být zároveň člověk, který má pedagogické schopnosti, praktické zkušenosti a skutečný zájem o věc.


Kdo by měl být vyškolený v první pomoci a jak často by mělo školení probíhat?

Proškolený by měl být jednoznačně každý zaměstnanec. Od vrátného po generálního ředitele. Načasování není striktně stanovené, ale doporučení odborníků České resuscitační rady a Společnosti medicíny katastrof říká, že jednou ročně by měl každý absolvovat základní neodkladnou první pomoc – tedy školení resuscitace, kolapsy, selhání a podobně. A ve dvouleté periodě traumatické stavy – zlomeniny, krvácení a další.


Vy pracujete i jako záchranář. Často se mluví o tom, že tísňovou linku využívají i lidé, kteří ji nepotřebují. A zbytečně tak mrhají časem i penězi potřebnými pro skutečnou záchranu života. Jak je to v praxi? K jakým případům vyjíždíte nejčastěji?


Někdy k tomu opravdu dochází. Určitě není na místě, aby na záchranku volal někdo, koho už třetí týden bolí záda a jen neměl čas skočit si k lékaři. Jen pro vaši představu: Každý výjezd záchranné služby nás všechny stojí zhruba 4 500 korun. Tohle ale neplatí v případě průmyslových provozů. Tam jezdíme téměř vždy opodstatněně. Nejčastěji jde o akutní stavy, jako jsou infarkty, úrazy v důsledku pádu, úrazy elektrickým proudem, zlomeniny, krvácení nebo třeba dušení.


Sám říkáte, že častým zabijákem Čechů je selhání srdce. Je nějaký prototyp ohroženého člověka, nebo může srdeční kolaps postihnout každého?


Dříve se to týkalo hlavně mužů nad 65 let. Ale dnes se srdeční selhání kvůli zhoršujícímu se životnímu prostředí, vzduchu, který dýcháme, jídlu, které jíme, a životnímu stylu týká všech. Muži, ženy bez rozdílu. A klesá bohužel i věk. Dnes není nic neobvyklého, když s infarktem vezeme i třicátníka. Dříve to bylo nemyslitelné. Také bohužel roste počet cévních mozkových příhod.

U těch třicátníků je problém v tom, že si při potížích často vůbec nepřipouštějí, že třeba mají mozkovou příhodu nebo že by pálení na prsou mohlo souviset s infarktem. Docela přirozeně to přikládají jiným příčinám, nedají si to do souvislostí, nijak to neléčí, neřeší a následky jsou často fatální. To je strašák moderní doby: Že se to týká mladších věkových skupin a týká se to opravdu každého. Může nás to postihnout kdekoliv: V práci, doma, při nákupech, na sportovišti, opravdu kdekoliv.


Pokud už člověka podobný zdravotní problém postihne, jakou má šanci, že ho zachráníte?


Poslední statistika primární úspěšnosti přežití po kardiálním selhání říká, že ze sta lidí přežívá bez trvalých následků 10 až 12. Zbytek buď bohužel zemře, nebo má trvalé následky. Příčina tak nízkého čísla není ve špatné práci záchranářů nebo v následné péči, ale v tom, že záchranná služba vlastně nikdy z principu nemůže přijet včas. My záchranáři vyrážíme až na něčí přivolání. Tím, kdo rozhoduje o tom, jestli člověk přežije, je vždycky laik, který je na místě jako první. Proto je strašně důležité nepanikařit, vědět, jak zavolat pomoc a naučit se pár jednoduchých kroků, jak poskytnout první pomoc, než dorazí odborná pomoc.


Co byste z pohledu záchranáře laikovi doporučil? Co je v prvních minutách nejdůležitější?


Nejdůležitější je nepanikařit, na nic nečekat, co nejrychleji zavolat tísňovou linku 155 a okamžitě začít s resuscitací. Ideálně do pěti minut, protože po pěti minutách začínají odumírat mozkové buňky a dochází k poškození mozku. Nebát se! Neexistuje špatná první pomoc! Výmluvy, že nevíte, jak se to dělá, neberu. Povinností každého člověka je vědět, jak se poskytuje první pomoc. A jak se to dozví, už je pochopitelně na každém z nás, jde o přístup.


Často se ovšem traduje, že by se se zraněným nemělo hýbat, abychom mu nepoškodili páteř a nezhoršili jeho stav.


Já vím. A je to ta nejhorší možnost, navíc je-li postižený v bezvědomí. Nedělat nic a čekat na záchrannou službu, která má průměrný dojezdový čas devět a půl minuty. Pacient nemá kyslík, nemá oběh, mozek umírá a záchranáři dojedou ve chvíli, když už mají řešit neřešitelné. Přitom stačí, aby laik něco málo dělal. Aby alespoň opatrně zprůchodnil dýchací cesty záklonem hlavy. My pak můžeme pomoci a zachránit život i bez trvalých následků.


Z pohledu záchranáře je tedy tou nejhorší první pomocí nulová první pomoc…


Nečinnost. To je to, co zabíjí. Pamatuju příklad z praxe: Dva trochu podnapilí mladíci šli v noci z diskotéky, jeden z nich upadl a zůstal bezvládně ležet. Záchranku přivolali nějací pejskaři. Po jejím příjezdu záchranáři zjistili, že kluk je po smrti. On totiž spadl obličejem do louže. A de facto se utopil. Na dotaz, proč toho kluka alespoň neotočili na záda a zjistili, co s ním je, dostali záchranáři od pejskařů odpověď, že nevěděli, co mají dělat, a báli se, že by mu mohli nějak ublížit. Přitom by mu tenhle jediný pohyb zachránil život.


Velkým krokem vpřed z pohledu první pomoci se zdají být automatické externí defibrilátory (AED), respektive to, že jich přibývá. Jak vnímáte vy jako záchranář jejich využití a použití i absolutními laiky?


Použití AED je naprosto unikátní věc. Před jejich širším zavedením u nás, před zhruba osmi až deseti lety, bylo procento přežití dramaticky nízké. AED je takový rádce – elektronický lékař, který laikovi říká, co dělat, mluví česky a krok po kroku ho vede. Pro pacienta je to obrovský bonus. Protože čím dříve provedeme při srdečním selhání obnovující defibrilační výboj, tím je větší šance, že pacient přežije. Je totiž obrovský rozdíl, jestli výboj dávám v páté nebo v patnácté minutě.

Použití AED je to nejlepší, co laik může udělat. Pokud budete člověka v uvozovkách jenom resuscitovat, tedy provedete manuální masáž srdce, má zhruba 30% šanci, že bude v pořádku. Při použití AED je šance, že bude v pořádku, podle posledních studií až 70%.


Kde by měl být AED umístěn třeba právě na pracovištích, na kterých také často dochází k srdečním selháním?


deálně tak, abyste k němu doběhli do dvou minut. A třeba právě tady je důležité, aby lidé na pracovišti měli fyzický kontakt s lektorem, aby si v modelových situacích vyzkoušeli, jak dlouho trvá doběhnout z jedné strany haly na druhou. A podle toho se pak může vytvořit strategie rozmístění AED podle vzdálenosti. Především je to ale o praktickém tréninku. To funguje. To nám pomáhá zachraňovat lidi.


Když se ještě vrátíme k AED. Má laik vůbec šanci zjistit, že je AED někde v okolí?


Záleží na tom, jestli je přístroj zaregistrovaný v celostátní databázi AED, která je třeba součástí aplikace Záchranka. Do databáze zároveň vidí i operátor linky 155 a ví, zda je někde ve vaší blízkosti. Může někoho kontaktovat, aby k vám defibrilátor rychle dopravil, nebo vy můžete někoho vyslat, aby defibrilátor donesl. Pokrytí v České republice už je dost vysoké. I když jsou to zatím spíše větší města. Ale aspoň že tak. AED dneska už běžně bývá ve velkých nákupních centrech a kancelářských budovách. A narůstá i povědomí veřejnosti, že něco takového existuje.  


Na druhou stranu: Třeba ve filmech nebo seriálech vypadá použití defibrilátoru dost složitě, často i nebezpečně…


Ve skutečnosti je to ale jednoduché: Zapnu knoflík a jen se řídím pokyny. Defibrilovat můžu kohokoliv. Lidi s kardiostimulátory, malé, velké, tlusté, tenké, ženy, muže, děti. Jestli výboj bude či nebude, to vyhodnocuje přístroj. A je to bezpečné jak pro zachránce, tak i pro ty, které zachraňujeme. Cílem je obnovit srdeční činnost ještě před příjezdem záchranné služby. Čím dříve to uděláme, tím lépe. To, co vidíme ve filmech, nemá s realitou nic společného. Takový James Bond, který defibriluje sám sebe, je úplný nesmysl. Máte-li totiž fibrilaci komor, tak jste v bezvědomí, vůbec o sobě nevíte.


Kdybyste mohl na závěr z pohledu záchranáře dát jednu zásadní radu, jaká by to byla?


Asi to, že poskytování první pomoci není žádná věda. Spousta lidí má obavy, že to bude ošklivé a se spoustou krve. V 90 % případů ale člověk zkolabuje, sesune se a potřebuje jen vaši rychlou pomoc. Dnes už se ani nemusíte bát dýchání z úst do úst, stačí se soustředit jen na masáž srdce. To bohatě stačí. Zásoba kyslíku člověka, který zkolaboval, vydrží zhruba na 12 až 15 minut. A to my už dorazíme a převezmeme si ho. My, jako záchranáři, především potřebujeme, abyste začali včas masáž srdce a zavolali nás.

 


Ing. Petr Schejbal, DiS.

Zdravotnický záchranář, školitel a lektor první pomoci a majitel společnosti AZ-Medica Educa, s.r.o.